Sluneční hodiny

Sluneční hodiny jsou prastarým prostředkem na měření času za pomoci rotace Země a tím způsobeného zdánlivého pohybu Slunce po obloze. Pohybující se Slunce vrhá stejně pohyblivý stín, který pak za pomoci stínítka a stupnice ukazuje čas.

Nejstarší prameny hovoří o používání hodin v Číně a Egyptě v období kolem roku 1500 před Kristem. V Řecku sestrojil první sluneční hodiny Alexander Lakedaimonský asi v první polovině pátého století před Kristem. Antické hodiny byly složené z polokulové mísy se svislým poloměrem, který sloužil jako os. Konec tyče zapadal do středu koule a vodorovného kruhu, který byl okrajem polokoule. Půlkruh v míse byl dělený na 12 stejných dílů a tyč vrhala v průběhu dne na půlkruh svůj stín. Do Říma přinesl sluneční hodiny konzul Manlius Valerius Massai ze Sicílie v roce 263 před Kristem.

První sluneční hodiny s gnómonem kolmým na zemský povrch byly nepřesné. Jejich podstatné zlepšení nastalo, když se gnómon umístil tak, že konec tyče směřoval do polohy světového pólu a byl tak rovnoběžný se zemskou osou. Při takové úpravě se neměřila délka vrženého stínů, ale směr. Kromě pevných slunečních hodin se od středověku používaly i přenosné sluneční hodiny. Z některých slunečních hodin se dali zjistit různé kalendářní údaje, svátky, hodiny východu a západu Slunce a podobně.

O zdokonalení středověké gnomoniky se zasloužili Arabové, v 13. století to byl především Abú Hasan Alí. V Evropě se sluneční hodiny objevily nejdříve v německých zemích(země kde vyrobili první mechanické hodinky) , přibližně kolem roku 1450. Mezi známých výrobců slunečních hodin patřili Hans Dorn, Ján Pretorius, Erasmus Habermas a další.