Svíčkové hodiny

Není známo kde a kdy byli prvý krát použité svíčkové hodiny(ohnivé hodiny), přes to jejich první zmínky pochází z Čínské básně, napsané v roku 520. Podle té básně, tyhle svíčkové hodiny byli určené pro určení času skrz noc. Podobné svíčkové hodiny byli používané v Japonsku na začátku 10 století.


Svíčkové hodiny byli přisuzované a zmiňované při jméně krále Alfreda Velkého. Hodiny sestávaly z šesti svíček, které byly vyrobené z vosku co vážil jako 72 centů. Každá byla dlouhá až 30 cm, se stejnou tloušťkou a byly značené každého dva a půl centimetru značkou. Tyto svíčky hořeli čtyři hodiny a každá značka představovala 20 minutový časový úsek. Jakmile byly rozsvícené byly  tyto svíčky umístěné do skleněných nádob aby zabránili vyhasnutí plamene.


Nejdůmyslnější  svíčkové hodiny, které byly upravené Al-Jazarim, byly využívané až v roce 1206. Jedny z jeho svíčkových hodin obsahovali i zobrazovač času, a poprvé byl při hodinách využitý zrychlující mechanizmus, který se využívá dodnes v moderních časech.

Vodní hodiny

Vodní hodiny dvě nádoby

Klepsydra (z gr. Gr. "Zlodějka vody") nebo vodní hodiny nebo vzácně hydrologium jsou jakékoli hodiny, jejichž fungování já založené buď na sledování času odtoku vody (tekutiny) z nějaké nádoby (zpravidla tenkou trubkou) nebo na sledování času vtoku vody do (zpočátku prázdné) nádoby s otvorem, která plave na vodě. Tyto hodiny tedy neměřili čas ale časový úsek. Používaly se zejména ve starověku, ale ještě i na začátku novověku v Evropě. V Řecku se používaly i jako forma telegrafu.


Jako časomíra se klepsydra v Řecku používala na vymezení stejného času obou stran při soudním sporu, na měření délky nočních hlídek. Tento typ hodin se objevil již v 2. tisíciletí před Kr. v Indii, Číně a Egyptě. Později se dostaly do Řecka a odtud do Říma. Časem se klepsydra dočkala různých vylepšení mechanického a tvarového zpracování. Vodní hodiny byli významně zdokonalené Ktesibiosom (kolem roku 150 před naším letopočtem), který je původcem konstrukcí s vodním kolem a ozubenými převody. Asi nejslavnejší a velice složitou klepsydru s otáčivou mapou hvězdné oblohy postavil Andronikos Kyrrhestés a to kolem roku 75 před naším letopočtem. Táto klepsydra byla určená pro Vež větrů na římské agoře v Athénach.

Vodní hodiny v Itálii

 Jako "telegraf" se používala např. v armádě Kartága. Na vzdálených pozorovacích stanovištích byly klepsydry, které odmeriavali čas trvání ohňového nebo kouřového signálu. "Stupnice" časomíry byla rozdělena buď na několik zpráv, nebo na jednotlivá písmena abecedy. Vodní hodiny byly pro mnohé panovníky skvělým dárkem no vývojem jiných hodin ztráceli na svém postavení. Svou vlnu obnoveného zájmu o ně přinesla až renesance kde Leonardo da Vinci, Galileo Galilei a další konstruovali řadu důmyslných zařízení, bohužel bez většího významu.

Přesýpací hodiny

Přesýpací hodiny jsou hodiny, které na měření času využívají pohyb písku způsobený gravitací. Skládají se ze dvou skleněných baněk umístěných nad sebou a spojených úzkým hrdlem. Písek z horní banky se postupně přesýpa do spodní banky. Jako náhle uplyne měřený čas (časový úsek závisí na charakteru přesýpacích hodin), horní banka bude prázdná a hodiny se musí obrátit, aby mohl být měřen další úsek.

Přesýpací hodiny byly jednou z mála spolehlivých metod měření času na moři, takže se má obecně zato, že se používaly již v 11. století, kdy pomáhali společně s magnetickým kompasem navigovat loď.

Důkazy o existenci přesýpacích hodin však pocházejí až ze 14. století, díky obrazu z roku 1328 malíře Ambrogia Lorenzettiho. Nejstarší psaná zmínka pochází ze stejného období. Od 15. století se již přesýpací hodiny používaly v nejrůznějších odvětvích, na moři, v kostele, v průmyslu či v gastronomii. Byly prvním spolehlivým, opakovaně použitelným a poměrně přesným měřítkem pro určení času.

Sluneční hodiny

Sluneční hodiny jsou prastarým prostředkem na měření času za pomoci rotace Země a tím způsobeného zdánlivého pohybu Slunce po obloze. Pohybující se Slunce vrhá stejně pohyblivý stín, který pak za pomoci stínítka a stupnice ukazuje čas.

Nejstarší prameny hovoří o používání hodin v Číně a Egyptě v období kolem roku 1500 před Kristem. V Řecku sestrojil první sluneční hodiny Alexander Lakedaimonský asi v první polovině pátého století před Kristem. Antické hodiny byly složené z polokulové mísy se svislým poloměrem, který sloužil jako os. Konec tyče zapadal do středu koule a vodorovného kruhu, který byl okrajem polokoule. Půlkruh v míse byl dělený na 12 stejných dílů a tyč vrhala v průběhu dne na půlkruh svůj stín. Do Říma přinesl sluneční hodiny konzul Manlius Valerius Massai ze Sicílie v roce 263 před Kristem.

První sluneční hodiny s gnómonem kolmým na zemský povrch byly nepřesné. Jejich podstatné zlepšení nastalo, když se gnómon umístil tak, že konec tyče směřoval do polohy světového pólu a byl tak rovnoběžný se zemskou osou. Při takové úpravě se neměřila délka vrženého stínů, ale směr. Kromě pevných slunečních hodin se od středověku používaly i přenosné sluneční hodiny. Z některých slunečních hodin se dali zjistit různé kalendářní údaje, svátky, hodiny východu a západu Slunce a podobně.

O zdokonalení středověké gnomoniky se zasloužili Arabové, v 13. století to byl především Abú Hasan Alí. V Evropě se sluneční hodiny objevily nejdříve v německých zemích(země kde vyrobili první mechanické hodinky) , přibližně kolem roku 1450. Mezi známých výrobců slunečních hodin patřili Hans Dorn, Ján Pretorius, Erasmus Habermas a další.